HISTORIE

Třetí fiktivní rozhovor redaktora hudebního časopisu Rolling Stone (R) s písničkářem Standou Červenkou (S). Celý rozhovor byl pochopitelně opět veden v americké angličtině a pro tyto stránky přeložen do českého jazyka.

R: Uplynul další půlrok od našeho posledního setkání. Můžeš čtenářům trochu přiblížit, co se od té doby změnilo?

S: Po pravdě, z toho původního, jak se s oblibou říká, nezůstal kámen na kameni.

R: Počkej, to snad znamená, že končíš s Repetenty nebo dokonce s muzikou?

S: Ne, to rozhodně ne! Naopak, muziku mám nejen rád, ale v poslední době bych řekl, že dokonce radši. Ovšem se skupinou Repetenti to skoro platí. Ale jenom skoro.

R: To by ovšem, jak jistě sám uznáš, stálo za vysvětlení.

S: Jistě. Zkusím to vzít tak nějak popořádku. S kapelou jsme vystupovali, v určitém období možná častěji, než bylo zdrávo. Ne, že by mně vadilo časté hraní, ale oč více jsme byli oba pódiu, o to méně jsme zkoušeli. V závěru pak jsme prakticky zkoušet přestali. A to mně opravdu netěšilo.

R: Tady se nabízí trochu všetečná otázka, proč ses nepokusil něčemu takovému zabránit. Navíc, pokud vím, právě ty jsi byl nejen zakladatelem, ale i duší obnovených Repetentů. Kdo jiný, než ty by se právě organizováním zkoušek měl především zabývat.

S. Nezbývá, než souhlasit. Stejně tak nezbývá, abych přiznal svůj podíl na vzniklé nedobré situaci. V dané chvíli to už ale není podstatné. Pro mě prostě bylo neúnosné jet třeba do Plzně na zkoušku, na které jsme se, když to dobře dopadlo, sešli tři. Navíc jsme třeba s Rudou Březákem postavili aparaturu a následně ji pak nepoužitou zbourali. Po pár marných pokusech s tím něco podstatného udělat jsem vše nakonec vzdal.

R: Nebylo by určitým řešením prostě vystupovat s repertoárem, který jste bezesporu nacvičený měli a zkoušet jen občas, spíše výjimečně? Řada hudebních skupin to ostatně takhle praktikuje.

S: Jak to dělá někdo jiný, to je mi opravdu úplně jedno. Já jen takhle pokračovat nechtěl a vlastně ani nemohl. Nejsem jenom aktivní hudebník, já také píšu texty a skládám muziku. Tudíž píšu písničky a za letošní rok jsem jich napsal kolem dvaceti. Ovšem až na jednu výjimku jsme s Repetenty nenacvičili nic. Tou jednou výjimkou byla skladba „Dárek od nás“, kterou jsme za pochodu dali do kupy u stolu před vystoupením v kulturní kavárně Jabloň. A to jenom proto, že právě této kavárničce jsem písničku věnoval a za každou cenu ji chtěl hrát.

R: Takže jsi zvolil radikální řešení? Jak tedy budeš právě ty nové písničky hrát? Znovu jako písničkář-sólista?

S: Řešení to sice bylo okamžité, ale nedá se říci, že bez jakýchkoliv možností. Nerozešli jsme se ve zlém, s nikým z Repetentů jsem do budoucna spolupráci vlastně nevyloučil, určitě si s kýmkoliv z nich rád zahraji. Ovšem pokud bychom měli uvažovat o trvalé spolupráci, pak by se muselo mnohé změnit. Navíc není úplně přesné, že by snad Repetenti definitivně skončili.

R: Abych se přiznal, teď tomu opravdu nerozumím!

S: Hned uvedu na pravou míru. Jako šestičlenná hudební parta jsme opravdu skončili, ale s banjistou pokračujeme dál. Ruda má totiž na věc názor takřka totožný s mým. Dokonce tvrdí, že daleko raději zkouší a dělá nové písničky, než vystupuje na pódiu. Takže teď pilně pracujeme na tom, aby se původně repertoár kapely dal hrát i ve dvojici. Docela se to daří. Musíme víc pracovat na kombinaci banja a foukacích harmonik, trochu jinak písničky aranžovat a Ruda slíbil, že se pokusí i o zpěv. Zatím to vypadá velice nadějně. Mimochodem, občas si s chutí zazpívám i se zpěvačkou naší bývalé skupiny, Heather. A pak, do budoucna není vyloučena spolupráce třeba s někým dalším. Kdo ví….

R: Přece jen, není to tak trochu ústup ze slávy?

S: Sláva?!? Tomuhle pojmu bych se opravdu raději vyhnul. Mně šlo vždy o to dělat poctivou muziku a hrát pro ty, kteří si ji přijdou poslechnout. A především prezentovat svoji vlastní tvorbu a v žádném případě nepřebírat tzv. „osvědčené pecky“. Protože u Repetentů se mi to ke konci nedařilo tak, jak jsem si přál, pokusil jsem se i o další aktivitu.

R: Ale! To mne zajímá….

S: To bylo tak. Protože jsem chtěl hrát písničky, které jsem nově napsal a pak také skladby, které se třeba s bluegrassovou sestavou hrát dost dobře nedaly, začal jsem si počátkem roku hledat partnera do hudební dvojice. Prostě jakousi alternativu jak k Repetentům, tak mým sólovým pokusům. Zhruba v dubnu mi jedna známá doporučila houslistku Janu Pěchovou, se kterou jsme založili dvojici a od počátku května pracovali na repertoáru. Pojmenovali jsme se Horké prameny a už 5. srpna jsme poprvé vystoupili v plzeňském ACW Saloonu. Vlastně to byl jakýsi záskok za Repetenty, ale nedopadlo to vůbec špatně.

R: Jak se kariéra Horkých pramenů vyvíjí?

S: Nevyvíjí! Už během zkoušení jsme se málem dvakrát rozešli, po ACW jsme ještě jednou zahráli a zazpívali turistům na oslavách 85. narozenin plzeňské rozhledny Chlum a vzápětí nato jsem s Janou definitivně spolupráci ukončil. Na důvody se mně neptej, to je jen mezi námi dvěma. Ukončil jsem to já a rozhodně jsem tak neučinil rád. Ale další společná práce prostě možná nebyla. Ani v budoucnosti nebude. Prostě Horké prameny jsou jen definitivně uzavřená epizoda.

R: Co následovalo dál?

S: Měli jsme ještě jako dvojice nasmlouvaná tři vystoupení, klatovská čajovna U naší milé paní, kavárnička Jabloň v Plzni a nepomucká Malá galerie. Řekl bych, že mám asi víc štěstí, než rozumu. Zkusil jsem pátrat a povedlo se mi ukecat houslistku a zpěvačku klatovských Pilounů, Lucii Cihlářovou. Už v čajovně si se mnou zkusmo zazpívala, pak jsme si jednou zazkoušeli a v Nepomuku už jsme hráli a zpívali spolu. Ne sice v celém programu, ale na jeho podstatné části se Lucka podílela. Jen tu Jabloň jsem absolvoval sám, což mi ale ani trošičku nevadilo. Připomněl jsem si své písničkářské začátky.

R: Co vlastně hrajete s Lucií? Repetentské nebo snad horkopramenité písničky? A jaké je vlastně vaše žánrové zaměření?

S: Zatím tak trochu obojí. Ona je ale velice šikovná houslistka a opravdu dobrá zpěvačka, takže brzy bude náš repertoár opravdu náš. Prostě něco hodně odlišného od písniček, které děláme s Rudou Březákem. Což je samozřejmě logické. A pokud budeme mít některé písničky společné, pak se budou určitě lišit zpracováním. Zatím jsme název pro naši dvojici nevymysleli, ale zato jsem pojmenoval náš hudební styl. Hrajeme opět country, tu a tam ovlivněné blues, irskou muzikou, rokenrolem a samozřejmě folkem, ale je to country. Dokonce Hot Country.

R: Hot Country? Přiznám se, že tohle slyším poprvé?

S: No vždyť! To je fakt úplně nový, ve světě dosud neznámý, hudební styl. A tím pádem Lucka a já jsme jeho jedinými a současně vrcholnými představiteli. Vymyslel jsem i jakýsi slogan, chceš-li, charakteristiku: „Muzika tak horká, až z ní mrazí“. Jistě, je to pochopitelně nadsázka, ale prostě snažíme se. Pevně věřím, že nám to vyjde.

R: Jak v té souvislosti vidíš budoucnost obou projektů?

S: Nevím, zda právě slovo projekt je namístě, ale budiž. S Rudou je to více méně jednoduché. Vždyť my se známe od útlého dětství, prakticky ještě ze základní školy. Takže budeme hrát a hrát a hrát a hrát… Vidím to tak, že ještě v domově pro seniory to rozbalíme a dáme si Kapsy prázdný nebo Malou lejdy. Jen tak, aby babky koukaly! S Luciií je to trochu složitější. Byť její členství v Pilounech rozhodně není překážkou. Na druhé straně Lucka se před necelým rokem vdala, určitě jednou nastane doba, kdy bude třeba očekávat radostnou událost. Ale i mateřské povinnosti se s muzikou dají skloubit. Najmě, pokud se nám spolupráce a především společná muzika budou líbit.

R: Co takhle na závěr zase tradiční přání?

S: Textovat, skládat, zkoušet vystupovat. Hrát a zpívat nové skladby, které se budou líbit jak nám, tak především posluchačům. Dělat písničky bluegrassového nádechu s Rudou a hotcountryové songy s Luckou. Občas si zazpívat s Heather, sem tam si zahrát i s dalšími bývalými členy naší skupiny. Takové to úplně největší přání, které ostatně vždycky říkávám během koncertů. Je fajn, když se diváci smějí, tleskají a dokonce s námi zpívají. Ale nejhezčí pocit mám, když po skončení akce, třeba při odchodu, se na nás usmívají. To je, alespoň pro mne, úplně největší odměna.

R: Budu držet palce, přát hodně nových písniček, vystoupení i posluchačů. A děkuji za rozhovor.